Reportáž o výročí Výtoňského zjevení (srpen 2012)

Přepis mé reportáže pro týdeník Fokus

Když promluví anděl
Reportáž z místa nejslavnějšího zjevení v Čechách

Když uprostřed července zabloudíte až na samotný jih Čech, tam, kde se naše státní hranice dotýká Rakouska, můžete narazit na neobvyklý pohled. Malá ves zvaná Výtoň na Šumavě vypadá jako dějiště hudebního festivalu. Náves je plná lidí a stánků se suvenýry, ubytovací kapacity jsou beznadějně obsazené a náhodný turista jen nevěřícně kroutí hlavou. Hudební produkci ale neuslyšíte. Abyste zjistili, co se tady odehrává, musíte upřít svůj zrak vzhůru – a to jak obrazně, tak doslova. Na kopci nad Výtoní se totiž zjevil anděl. 

Stalo se to 15. července 2000, kdy se tudy malá holčička jménem Marie vracela domů. Když odpočívala na starém poutním místě, zjevil se jí boží posel a sdělil jí tajemství, které má podle mnohých souviset s koncem světa. Nevěřícímu čtenáři se může tato příhoda zdát nepodstatnou, pro věřící v okruhu stovek kilometrů se však Výtoň stala důležitým poutním místem. 

Každoroční návštěvnost procesí, pořádaného v den výročí zjevení, se pohybuje okolo tisícovky poutníků. V ateistickém Česku něco takového téměř nemá konkurenci, pomineme-li pouť na Velehrad či návštěvu papeže. 

Procesí začíná na návsi, odkud je to jen pár kroků k prvnímu zastavení křížové cesty. Kousek poté se ale cesta zvedá prudce vzhůru. Rozhlížím se v davu a přemýšlím, jestli všichni účastníci výstup zvládnou. Nemám strach o Jitku a Markétu, dvě náctileté ústečanky, které sem jedou zažít „pocit sounáležitosti“, ale o tu většinu lidí důchodového věku. Od kostela přichází kněz a dva chlapci, kteří mu pomáhají nést velký kříž. V tlačenici se vydáváme na cestu. 

Kdo za to může? 

Jméno malé vsi v koutu republiky znají na celém světě. Poutníci, kteří místo navštěvovali hlavně na začátku první dekády, do vesnice přinesli slušné příjmy – jsou tady penziony, restaurace, kemp i několik soukromníků nabízejících ubytování. Infrastruktura a proslulost učinila místo atraktivním i pro „obyčejné“ turisty. 

Výtoň je teď rekreačním střediskem pro každého. Tohle všechno by ale nebylo možné bez přičinění jednoho muže. Byl to tehdejší farář Rovenský, kdo se postaral o popularitu výtoňského zjevení. On byl tím, komu se Marie svěřila se svým viděním. „Je to zázrak. Mnoho let jsem se modlil, aby dal Bůh této zemi znamení, že je tady a myslí na nás. Aby konečně zastavil ten strašný propad víry a tradičních hodnot. Jsem vděčný, že právě já jsem mohl být u toho,“ říká dnes duchovní na odpočinku. 

Jeho nadšení ale nesdílí katolická církev. Biskupská komise, která musí být při každém případu zjevení pověřena vyšetřováním, nebyla nikdy ustavena. Církev se dosud k domnělému zázraku odmítá vyjadřovat. Podle zdroje z českobudějovické diecéze, pod kterou Výtoň spadá, není možné s jistotou vyřknout stanovisko. 

Podle tohoto zdroje, jehož identitu redakce zná, není svědectví Marie natolik důvěryhodné, aby mu zástupci diecéze bez výhrad věřili. V přístupu faráře Rovenského biskupství zase vidí neskrývaný zájem o proslavení vlastní osoby. Z tohoto důvodu bylo Rovenskému nakonec „doporučeno“ vzdát se aktivní účasti v církevních záležitostech a dnes se během bohoslužeb na vrcholu Svatého Tomáše duchovní o zjevení vůbec nezmiňují. 

Církev totiž zjevení oficiálně neuznala, ani nepovolila uctívání. Nakonec se však podařilo najít kompromis: Svatý Tomáš je poutním místem odpradávna, kněží se tedy mohou tvářit, jakoby se tady nic nestalo a přesto vést bohoslužby pro tisíce lidí. 

Cesta do strmého svahu, rozpáleného ostrým sluncem, je těžká. Pobíhám sem a tam s cílem vyfotografovat nějaké doprovodné obrázky. Lije ze mne pot. Vedro je nesnesitelné, přesto se nezdá, že by někoho napadlo dobrovolně cestu přerušit. Někteří poutníci kolabují, ale na pomoc přibíhají dobrovolní zdravotníci, mladí skauti a skautky. 

Příběh Marie 

Postava Marie, dívky, která viděla anděla, dodává událostem zvláštní nádech. Zatímco někteří vizionáři se dodnes účastní procesí na místa svých dávných setkání s Bohem nebo s ním dodnes komunikují a tlumočí světu nová a nová poselství, jiní se stáhnou do soukromí a praktikují víru již jen v osobní rovině. 

Marie však po několika letech Výtoň opustila, víru nepraktikuje a odmítá se bavit jak s církví, tak s médii. Tajemství, které jí měl boží posel vyzradit, se už asi nikdy nedozvíme. 

Podle svědků tehdejších událostí lze Marii popsat jako tichou dívku, která se stranila kamarádů a měla svůj vlastní svět. 

Těžko si představit dopad takového zážitku na citlivou duši malé dívenky. Na víru ji přivedla babička, která ji také osudného dne našla vyděšenou sedět v altánu na vrcholu kopce a ihned kontaktovala faráře. Zmíněný altánek je dnes místem modliteb a jeho stěny jsou pokryty děkovnými vzkazy. Na místě také vyrostl nový, moderní kostel, jehož stavbu uhradili sami věřící ve veřejné sbírce. 

Stojíme na vrcholu kopce. Prostranství se pomalu plní, jak lidé dokončují svou pouť. Stojí tu malé pódium, ze kterého mladý písničkář oslavuje Boha. Když už si pomalu není kam sednout, začíná poutní bohoslužba. Sloužící kněz se o zjevení nezmíní ani slovem. 

Výročí zjevení 

Duch místa ovlivňuje i místní, kteří jinak kostel míjejí bez emocí. Letos se skupina ochotníků, nazvaná Výtoň sobě, rozhodla nastudovat představení, které zjevení rekonstruuje. Třebaže se jedná o amatéry, krátká hra v člověku za pomoci fantastických zvukových a světelných efektů zdařile vyvolá pocit setkání s nadpřirozenem. Premiéra si vysloužila bouřlivý aplaus a představení se ve Výtoni jistě bude hrát i příští rok. 

Během naší návštěvy se vzduchem nesl duch sounáležitosti a solidarity. Nebyla zde ani stopa exaltované pobožnosti a náboženského fanatismu. Pro nevěřícího člověka může být účast na takové události zajímavou lekcí, jak se k sobě lidé mohou chovat. Věřící sem jezdí kvůli modlitbě, prosit o uzdravení či odpuštění hříchů, kvůli pocitu, že patří do společenství stejně smýšlejících. 

Tisíce planoucích srdcí vytvoří na vrcholku Svatého Tomáše takovou energii, že ji bez potíží zaznamená i člověk, který zrovna nečeká na apokalypsu.

Výtoňské zjevení - zdroje informací

Pokud chceme získat dostatek informací o výtoňském zjevení, nemůžeme se spolehnout na média. V seriózním tisku (celorepublikových i regionálních denících a týdenících) najdeme o zjevení pouze nepatrné noticky, omezující se na konstatování faktu, kolik věřících se zúčastnilo procesí k výročí údajného zjevení. 

Církevní periodika pak mlčí skoro úplně. Průzkum méně seriozních zdrojů, mezi které řadíme různé internetové stránky věnované mystické tematice, překvapivě přináší podobně skoupé výsledky. Texty, sepsané z velké části přímými návštěvníky poutního místa, odrážejí rozpačitý postoj církve, která se ke zjevení nevyjadřuje. 

Pisatelé takových internetových stránek zdůrazňují osobní rozměr své víry (v opozici proti institucionálnímu základu církve) a přes více či méně zdařilé popisy událostí, lokace a svého prožívání neopomíjejí zdůraznit, že zjevení ustala a samotná vizionářka se stáhla do ústraní. Tato informace nechybí ani u webových prezentací, které výtoňské události oslavují a jejichž tvůrci se přiznávají, že osobní prosba nebo modlitba na Svatém Tomáši splnila svůj účel.

Zarážející je malé množství fotografií poutního místa. Zdá se, že věřící návštěvníci nejeví velký zájem o obrazovou vzpomínku a spokojí se s duševním prožitkem. Naopak turisté a amatérští fotografové místo zjevně nenavštěvují v okamžiku, kdy je obsazené věřícími. V důsledku výše uvedeného není možné na internetu nalézt o mnoho více než několik nekvalitních záběrů z procesí, doplněné o výtvarně zdařilé obrázky liduprázdného místa. 

Možné alternativní výklady soukromých zjevení

V tomto článku bych chtěl vyjádřit několik myšlenek, které mne během studia tématu napadly. Jde o osobní názory a prezentuji je zde bez opory průkazných zdrojů. Prosím tedy čtenáře, aby následující slova nebral jako integrální součást mé diplomové práce, ale spíše jako zamyšlení, nesnažící se být ničím víc než jakousi osobní douškou. 

Během práce mne napadly tři otázky, které si nedokážu zodpovědět a nečekám, že existuje někdo, kdo by odpověď znal. Přesto si dovolím je nastínit: 

Je možné, že řeč archetypů v nás může vyvolat intenzivní prožitek zjevení?

Člověk se liší od ostatních savců stavbou kostry. Může za to vzpřímená chůze, přijatá během evoluce. Ta je příčinou bolestí zad, kterými trpí snad každý příslušník lidského rodu, ale také důvodem, proč je porod dětského mláděte tak těžký a často bolestivý. Pánevní kost se zúžila a plod nemá dostatek místa, aby opustil dělohu. 

Lidská pánevní kost je úzká natolik, že dítě se v porovnání s ostatními savci musí narodit předčasně. Hovoří se o polovině doby, kterou v matčině lůně stráví jiná mláďata. Proto jsou lidské děti tak zranitelné a nesamostatné – bez intenzivní péče je čeká rychlá smrt. 

Proto také nemá člověk možnost načerpat tolik instinktivních znalostí. Všechno se musí učit a jen bezprecedentní mozková výbava mu to dovolí. Jaké by to asi bylo, kdyby se děti rodily po osmnácti měsících? Jaké informace by stihly načerpat od svých matek? To jsou všechno nesmírně zajímavé otázky, ale nabízí se ještě jedna zajímavější: Co během těch devíti měsíců načerpat stihneme? 

Nejasné vjemy, myšlenky, které v nás jsou odjakživa a o kterých nevíme, jak se do naší mysli dostaly. Archetypy. Může se jednat o přenos v rámci kultury, ve které žijeme, ale takové vysvětlení není zcela vyčerpávající. 

Domnívám se, že rezidua sdílené lidské zkušenosti se v našem podvědomí nacházejí už od narození. Jde o temné, neostré obrazy, které nedokážeme racionálně vysvětlit. Nemohou být případy soukromých zjevení ukázkou řeči archetypů, které k nám hovoří z hlubin naší vlastní mysli? 

Patří zjevení mezi kulturně podmíněné syndromy? 

Existují psychické nemoci, které jsou vázány na kulturu, ve které se jejich nositel narodil a žije. Původ takových onemocnění pramení ze specifického prostředí, jeho hodnot a tlaků, které vytváří na jednotlivce. Pro náš kulturní okruh (definujme jej zde jako „euroamerický“) je nejvýznamnějším reprezentantem mentální anorexie. 

Nemohou existovat prožitky, které jsou kulturně podmíněné, ale dosud nebyly diagnostikovány jako psychická onemocnění? Domnívám se, že ano a napadá mne jeden konkrétní příklad: únosy mimozemšťany. 

Od poloviny dvacátého století se rozvinul zájem o fenomén UFO – návštěvníky z jiných světů. Co stojí za tímto jevem není předmětem tohoto textu, ale půjde pravděpodobně o kombinaci rozvoje vědy, techniky a zvýšeného zájmu o věci ležící za hranicemi naší planety, přiživované literaturou a filmy žánru science-fiction. 

Výsledkem takového kulturního tlaku je odhadovaných deset milionů svědectví lidí, kteří věří, že byli uneseni mimozemšťany, drženi v zajetí a stali se subjekty nelidských (sic!) pokusů. Vědecké důkazy neexistují, psychologická vyšetření však hovoří o velmi silném zakořenění v myslích těchto svědků – a to i pod hypnózou. 

Není možné, že podobný mechanismus funguje i v případě soukromých zjevení? Vždyť všichni vidoucí pocházejí z religiózního prostředí a bytosti, které se jim zjevují, pro ně nejsou neznámé. Obsah zjevení se potom dá vysvětlit podvědomými vjemy – kdo z nás by například nemyslel na konec světa, když zuří studená válka, hrozící jaderným konfliktem? Kdo z nás si nemyslí, že kdyby lidé respektovali pravidla a více kontrolovali své chtíče, byl by svět lepší? 

Má smysl ptát se po původu zjevení? 

Poslední otázka, naznačující v sobě i odpověď. Čeho dosáhneme, pokud budeme všechna tajemství, dělající náš svět tak krásným, záhadným a neuchopitelným, analyzovat a pitvat, dokud je zcela nepochopíme? 

Nebylo by pro nás lepší přijmout soukromá zjevení jako rozumem neuchopitelný dar (nebo prokletí, záleží na naší povaze) určený jednotlivci? Když vzpomínám na chvíle strávené studiem Výtoňského zjevení, vnímám jemné chvění, které ve mě vyvolává místo zjevení i událost samotná. 

Zároveň však vím, že informace, které pravdivost této události zamlžují (a není jich málo, jak snad z mé práce vyplývá, viz postoj diecéze), postupem času tento pocit otupily. Duchovní prožitky jsou majetkem každého jednotlivce a každá otázka po jejich podstatě tuto podstatu nabourává. 

Pokud jenom trochu chceme, dříve nebo později najdeme (spolu s Popperovou teorií falzifikace) detail, který tak docela nesedí, nebo jev, který nabízí alternativní vysvětlení. V záležitostech víry jsou ale otázky zbytečné.

Soukromá zjevení a potřeba duchovna

Když jsem se poprvé zamyslel nad tématem své diplomové práce, chápal jsem jej jako izolovanou záležitost, vzácný jev, prožívaný výjimečně obdařenými lidmi. Takto ohraničené chápání termínu zjevení do jisté míry ve své práci zachovám, protože jen tak bude možné zaměřit se na konkrétní případy a vyvodit dostatečně vypovídající závěry. 

Přesto si na úvod svého pojednání dovolím několik poznámek. Soukromá zjevení patří do rozsáhlé množiny duchovních prožitků, které jsou vcelku běžnou součástí života množství lidí. Toto tvrzení, jakkoli může znít nadneseně, si lze ověřit při každé návštěvě knihkupectví. 

Přestože je naše země často popisována jako „bašta ateismu“, jde pouze o optický klam. Náš ateismus je více než cokoli jiného synonymem odporu proti formalizovaným strukturám oficiálních církevních organizací. Zmiňovaná procházka mezi regály s knihami nás usvědčuje z neustálého hledání duchovního přesahu našeho světského bytí: 

Mystika. Lidová magie. Náboženství. Duchovní literatura. Křesťanství. Buddhismus. Islám. Pohanství. Okultismus. Tarot. Věštění. Biblické apokryfy. Satanismus. 

Pod každou kategorií můžeme vybírat z několika svazků, možnost volby je takřka neomezená. Pokud je náboženstvím moderního člověka rozum, jak je možné, že podobná literatura vychází v takovém množství? Zjevně existuje nějaké duchovní puzení, které nás nutí hledat vyšší rozměr. Něco, co nás přesahuje. 

Podíváme-li se tedy na soukromá zjevení pod tímto úhlem a odhlédneme-li od extrémních případů, naskytne se nám obraz, lišící se od zažitého vnímání. Duchovní prožívání, včetně situace, kdy k věřícímu určitým způsobem „promlouvá“ objekt jeho víry, není ničím neobvyklým. 

Důvodů, proč se může takové tvrzení zdát překvapivé, je několik. Češi jsou ve své víře vzhledem k obecnému společenskému klimatu tajnosnubní. Přiznání víry může snadno vést k odsudkům. Duchovní život je chápán jako soukromá záležitost, o které se nehodí diskutovat na veřejnosti. Většina věřících v této zemi se navíc hlásí k římskokatolickému křesťanství, které termín soukromá zjevení stvořilo a podtrhává právě adjektivum „soukromý“ jako označení zážitku, který je určen pouze jeho příjemci.